1. Tak po skoro roku práce na psaní scénáře, přepisování scénáře, pinožení se s otravným dramaturgem, vzájemné buzerování se s producentem, shánění herců, nacvičování scén, vybírání lokalit, kameramana, zvukaře, osvětlovače, střihače, klapky, skriptky, komparsu, kostymérky, make-up artistky a podobných nesmyslů, už se konečně dobíráme k jádru kokra. Ovšem je to fuška. Kdo by to býval tušil, že režie je taková práce?!

2. Ale teď už to někam fakt spěje. Příští týden bychom měli dělat poslední dotáčky toho mýho veledíla. Ovšem než sme se dobrali do tohoto bodu, tak sem málem skočil z Brooklynského mostu. Ale teď už je to fajn.

3. Posuďte sami. Dramaturg mi konečně milostivě posvětil poslední (asi 753tí) verzi scénáře. Díky bohu, jinak už bych ho fakt nechal odstranit ruskou mafií, protože mi začal děsně lézt na nervy. Producent neváhá odvádět tu nejšpínavější práci jako je buzerace a kontrola nespolehlivých, narcisních a emočně nestabilních herců (což sou kua skoro všichni!) a vyřizování papírů co člověk musí uzavřít s odborama a podobnejma společnost podvratnejma živlama. Herci se naučili scénář a dostali pod kůži svejm postavám. Někteří tak věruhodně, že i mimo set mluví jako svoje postavy. Lichotivé a otravné zároveň. Kameraman má samé dobré nápady, zvukař je kluk šikovná, střihač taky ví co dělá, a prostě už to celé působí jako opravdový projekt.

4. Akorátže režisér je z toho eště víc na chlast než obvykle (prášky sou pro ženy v domácnosti).  Tolik konců co člověk musí zachytit, rozmotat, spojit dohromady a udirigovat, aby to nakonec „nějak“ vypadalo. Fakt sem netušil co je to za piplačku. Ano, naivní Mýval zasahuje.

5. Rozhodopádně je to docela vrušující, to zas ne že ne. Nejvíc mě baví dotazy herců při nacvičování. Například „co cítí když tohle“ nebo „jakou má motivaci když tamhleto„. Zezačátku sem to moc rád neměl, ale teď sem se do toho fakt vžil a beru to jako výzvu. Takže na otázku herce „s jakou motivací mám jíst ty čokoládové sušenky“ sem mu řekl že s motivací provést na té sušence brutální pomstu, tím že jí sní,a jíst jí má pasivně agresivním způsobem. Překvapilo mě, že to co pak předvedl naprosto dokonale odpovídalo tomu žvástu co sem si vymyslel. Po jiném otrokovi mé tvůrčí mánie sem chtěl aby svůj monolog vykládala přitom, co bude cvičit jógu na zapnutém běžeckém trenažeru a vyzařovala u toho nadšení a pozitivní naladění. Ani nemrkla, a o pět minut později se už do kamery usmívala během pozice jakéhosi bojovníka. A to prosím v podpatcích a při rychlosti nastavené na 7 km v hodině. Tomu říkám pracovní zapálení!

6. Jak už sem referoval, jedním z největších problémů je se se svými otroky moc nefraternizovat, což je o to těžší díky tomu že herečky často sou velmi atraktivní a k tomu fakt pekelně emočně labilní, čímž ze sebe dělají fakt jednoduchou kořist. Ale snažím se ovládat seč to de.

7.  Ale do všeho se, jako obvykle, dere hlavně moje megalomanie.

8. Už si totiž představuju všechny ty Oscary a poklony od Scorseseho a pozvánky na jazz od Woodyho Allena.

9. A to je, jako obvykle, můj hlavní problém. Zůstat ne nohama, ale aspoň třásněma tkaničkek na zemi.

10. A zatím co se o to budou pokoušet, držte mi palce, ať se poslední natáčení povede. Pokud vše dobře vyjde, tak by se někdy v lednu měla objevit na netu první ukázka mého budoucího všemi obdivovaného veledíla. Sem tak trochu srozuměn s možností, že ho diváci docení až po mé smrti, ale vzhledem k stavu mých jater, mozku a vůbec všech interních záležitostí to asi stejně nebude dlouho trvat, takže je vše ok.