1. Tak sem se dneska zase málem zabil. Že bych na to měl zvláštní talent? Začalo to tím, že jako každej normální chlap považuji předpověď počasí za kratochvíli vynalezenou pro méně odolné a značně méně inteligentní jedince (ženy) a věnování pozornosti takovým nesmyslům je samozřejmě pod mojí veleváženou důstojnost.

2. Navíc, američani sou děsný trdla a panikáři, a kdykoliv začne jen trochu sněžit tak vyhlašujou lidstvu čtvrtou světovou. Takže si takovejch vln nevšímám, a jedu si po svém, jako kdyby se nechumelilo. Hehe.

3. Jelikož zítra zase režíruju a potřeboval sem teda dnes nabral síly, rozhodl sem se že si udělám fakt pohodovej den a vyrazím autem na výlet do jednoho zapadákova v Jersey, kde dle internetu jako v jediném kině v okolí asi sta mil hrajou Indický tříhodinový spektákl, kterej sem chtěl vidět, protože se natáčel na místech, které z Indie (kde sem nikdy nebyl) důvěrně znám.

4. Když sem vyrážel směrem tam, tak padal takovej sympatickej prašan, na ulicích bylo trochu kluzko, ano, ale nic alarmujícího. O tři hodiny později ovšem mě po výlezu z kina čekal hotový instantní armageddon. Sníh po kolena (kua, kde se tak rychle vzalo tolik sněhu), chumelenice jak z očistce, do toho příšernej vítr, mínus 11, a pluhy v nedohlednu.

5. Řekl sem si ovšem, že nepříznivých meteorologických podmínek se jen tak nezaleknu, odmrazil sem si auto, shodil z něho aspoň tolik sněhu, abych viděl trochu na cestu, a vyrazilo se.

6. První kilák byl v pohodě. Pak se najednou ale všechno (fakt všechno) začalo děsně srát. Musel sem sjet z takového většího tahu, který sice nebyl protaženej, ale aspoň mírně proježděnej. Ale bohužel nevedl tam kam sem se chystal jet. Na té menší cestě to byl fakt průser.  Sněhu s ledem tolik, že tim buď něšlo projet a jen se mi protáčely kola, nebo to byla taková ta břečka, po které se dalo jen klikatě klouzat. 

7. Měl sem před sebou asi 30 kiláků. Na cca 7mém kilometru my vypověděly službu stěrače. Teda jeden. Ale bohužel zrovan ten co stírá na straně řidiče. To bylo fakt hodně nepříjemný, protože jako spolujezdec bych sice aspoň viděl, ale zase nezvládl řídit. Na chvilku sem někde zastavil a pokusil se „to spravit„, ale kdo čte můj blog delší dobu tak hned ví, že moje pokusy o to, dělat něco rukama, dopadnou vždy tragicky. Ani tentokrát se nestala výjimka. Takže po asi 2 minutovém zápolení s nefunkčním stěračem, během kteréžto chvilky mi od mrazu málem odpadly prsty  a zamrzlo voko, sem to vzdal a nasedl zpět do auta, a rozhodl se že holt do civilizace budu muset dojet tak, že budu mít hlavu vystrčenou z vokna, a řídit budu podle toho.

8. Kurva proč zrovna dneska ale musela bejt tak pojebaná zima? Málem sem u toho chcípnul. A jako na potvoru, a teď fakt nekecám, se mi v kině vybil telefon a Ipad odmítal fungovat. Zřejmě uraženej za to, že sem ho nechal v autě na tom mrazu. Byl sem teda zcela bez komunikačních prostředků a musel sem se smát tomu, že když tohle vidím v kině tak si vždycky řikám „no jasně, zrovna teďkonc se ti vybije telefon /ztratí signál, to ten scénárista nemoh přijít na něco realističtějšího?“. Hořce bych se u těhle myšlenek býval zasmál, kdybych se nebál, že díky tomu na zlomek vteřiny snížím svojí pozornost a zabiju se.

9. No. Jak vidíte, tak žiju. Ale těch 30 kilometrů mi trvalo asi hodinu a půl, mám omrzliny nejméně sedmnáctého stupně, a náladu fakt pod psa. Nicméně budu asi muset napsat děkovný dopis do svého oblíbeného rádia, neboť to bylo jen díky jejich fakt fantasticky příhodné a inspirativí hudební skladbě, že sem přežil. V momentu, kdy mi přišlo že je nevyhnutelné, že tam pojdu buď zimou, nebo tím, že tu hlavu zastrčím a v zápětí to napálím do stromu, sem si řekl, že nejdůležitější je nepodrývat sám svého bojového ducha. Tudíž nezabývat se myšlenkama na to, jak sem v prdeli, a proč kurva na tý silnici sem sám, kde sou všichni ostatní, a proč tu není žádná civilizace? Ale to se lehko řekně „nemysli na to„, hůř dělá, žejo, takže sem se rozhodl, že musím ty nutkavé myšlenky na jistě brzy nadcházející smrt přehlušit. To byl spásný nápad, a ukázalo se, že když vohulím rádio na maximum, tak je to takovej rachot, že přes něj neslyším tu paniku ve své hlavě. A  když sem si k tomu eště rozhodl zpívat, tak sem pak byl i schopen chvíli přestat obsesivně opakovat „do psí kundy, do psí kundy, do psí kundy“.

10. Takže pokud ste z pozaoceánu slyšeli šíleně burácet nejprve „Stuck in The Middle With You„, pak „Bohemian Rhapsody„, a nakonec spásné „I Will Survive“, tak vězte, že to bylo tady vodcud a jen díky tomu sem se podle mě nakonec doplazil domu relativně v jednom kuse. Ale teď už ležím v posteli, na omrzlinách mám teplej ručník, vedle postele obří láhev vodky, a snad mě to do zítra vyléčí. Ale pro případ že mě to do zítra zabije, tak: bylo mi s váma hezky a lovu zdar.