1. Nejprve jsem se přesvědčil, že má na mne chvilku čas. Že si k tomu oba budeme moci v klidu sednout, nebudeme nikam spěchat, dovolíme si ten luxus odložení telefonů, zaklapnutí počítačů, a pohlížení si z očí do očí.

2. Nebo tedy, v mém případě,  budu se jí snažit dívat do očí, ale z pocitu studu, provinění, a strachu z toho, že nedělám správné rozhodnutí, budu pohledem občas těkat po místnosti.

3. V ruce jsem měl papír s připraveným textem. Hesla, která mi mají pomoci vyjádřit, proč to dělám. Proč se s ní chci rozejít. Myslím, že po těch 9 letech, které mi dala, a tý lásce a péči, co mi věnovala, si to zaslouží. Vědět proč.

4. Na papírku bylo: „Potřebuju změnu. Nechci douhodobý exkluzivní vztah. Nejsem v něm šťastný. Nemiluju tě.  A když si zmínila, že by možná bylo lepší se rozejít, a sama si to navrhla, došlo mi, že to opravdu chci.“  Říkal jsem si, že je fér, říct to, co si opravdu myslím. A nebalit to do nějakého „dáme si pauzu a uvidíme„, nebo „není to tebou, je to mnou„. I když to jí přímo nebylo, to je fakt.

5. Byla na mě vždy nesmírně hodná. Váží si mě. Věřím jí, že mě skutečně miluje. Nechává mi naprostou svobodu. Co vím, nikdy se mi nehrabala v telefonu, neprohlížela mi kapsy kabátu, nezpovídala moje kamarády, nerozčilovala se kam zas jdu anebo kdy přijdu. Udělala mi vždy pomyšlení.

6. Ne! Vzpamatuj se. Když jí nemiluješ, není co řešit.  Buď chlap. Když teď zůstaneš, za chvilku jí začneš akorát nesnášet. Podvádět. Pomlouvat. A skončí to ohromným průserem, kdy oba budete lézt po zdech zlostí. Dá se tomu předejít, pokuď to teď čestně a upřímně zabalíš.

7. Koukal jsem do těch jejích modrých očí. Trochu třaslavým hlasem jí přečetl co bylo na papírku a doplnil o pár nepřipravených vět. Byla evidentně zaskočená. Začala říkat, že mě nechce ztratit. Že těch 9 let bylo nádherných. A co prý by mohla udělat, abych si to rozmyslel.

8. Má shodit 7 kilo? Má mi přivést do postele kamarádku? Přebarvit si vlasy na zrz, nechat zvětšit prsa, častěji mne orálně uspokojovat? Co může udělat pro to, abych jí neopouštěl?

9. Cítil jsem se provinile, když jsem si uvědomil, že z nějaké zvrácené strany mi lichotí, jak se o mě snaží, jak bojuje. Z posledních sil jsem hlesl: „promiň. Je mi to líto. Ale nejsem takhle šťastný. Chci svobodu.“ Sklonila hlavu, poslušně, jako vždycky, chvilku hleděla z okna, a pak řekla: „Pokud tohle je změna, kterou potřebuješ, nebudu ti stát v cestě. „ Poděkoval jsem, a pomalu se jí chtěl odplazil z dohledu.

10. Čekal jsem, že se mi hned jak se od ní odvrátím uleví. Ale nic takového nepřišlo. Kurva, nedělám ohromnou chybu? Nestačí, že jí nemám nerad? Musím jí milovat, musí mě bavit, přitahovat, zajímat, musím chtít pořád hledat  to zatracený štěstí? Mám vůbec právo, chtít po ní, aby mě dělala štastným? Neměl bych být schopen toho dosáhnout sám? Otočil jsem se ve dveřích, a nechal jí tak ty 2 další vteřiny. Na to, aby řekla: „dej mi ještě šanci tě přesvědčit„. Unaveně jsem kývl, a cestou z jejího bytu přemýšlel, kdo z nás právě vlastně uvázal který konec té smyčky.