1. Poslední dobou sem moc nepíšu, protože řeším relativně závažnou situaci v reálném životě. Teda hned několik závažných situací.
2. V zájmu toho abych nechcíp, se snažím dodržovat instrukce felčarů a nechlastat. Je to hroznej voser, a moc mi to nejde. Ale vždycky když se nějak víc napiju, tak mě něco začne bolet, a tím si zas připomenu, že se mám dát do kupy. Ale je to boj, to vám řeknu.
3. Do toho všeho se roztrhl pytel se zájmem o mojí osobu, a to jak ve světě právním, tak tvůrčím. Jestli sem někdy byl opravdu na roztrhání a také na rozcestí, tak teď.
3. No poslechněte si to sami. Jak víte, tak už několik let bojuju s odvahou vzdát se právnických příjmů, přestat žit v dekadentním blahobytu a stát se konečně chudým umělcem. Ale ona ta síla peněz je mocná a s každou další výplatní páskou, nad kterou si říkám „tak ještě jeden měsíc a končím“ si připadám jako větší slaboch.
4. Minulej rok už sem šéfovi výpověd dal, jak si možná někteří z vás pamatují, ale přemluvil mě přidáním.
5. Tenhle rok už sem si řekl, že se penězma uchlácholit (eh, uplatit) nenechám, končím, a basta.
6. Jenže, jenže. V té chvíli se mi práce rozhodla přidat o dalších 50 % a koupila si tak můj život na nejméně další půlrok. Ale co sem nashromáždil odvahu i tak odejít, ozvala se mi jiná firma, která (bůhví proč, asi mě chtějí na orgány? Ale na které, většinu už jich mám ve značně pozáruční kvalitě) mi navrhla že mě vykoupí z otroctví a přidá mi dalších 50 procent, pokud pudu pracovat pro ně.
7. Za to vykoupení mi nabízejí jednorázovou sumu. za ten přestup. když ji přijmu, a přestoupím, nebudu muset (teoreticky, pokud o trošku snížím svůj rozhazovačný životní styl) do konce života pracovat. nebo teda do cca 75, a víc se určitě stejně nedožiju.
8. Ale chtějí za to 3 roky mého života. Pokud odejdu dřív než za 3 roky, musím prachy, nebo aspoň jejich poměrnou část, vrátit.
9. Další 3 roky zapřažěn ve jhu právničiny nepřežiju. Ani za ty prachy. Mám ten pocit teda. Jednak už sem z toho fakt unavenej, druhak chci svoje dny zasvětit něčemu alaholibějšímu, jako například psaní, kreslení, a vystupování se stand-upem. Počká to 3 roky? Mám nabídku na show, kterou mám začít natáčet tohle léto. Mám tu šanci zahodit a doufat že bude platit i za 3 roky? Vydržím to, za cenu toho že dalších 40 let nemusím pracovat, pokud nebudu chtít?
10. Mám na rozmyšlenou ještě asi týden. Několikrát za den mě napadá, že vím co je to správné rozhodnutí. Bohužel se také několikrát za den mění. Zapeklitá to situace. Mám sloužit další 3 roky ďáblu a týrat svojí duši, s vidinou toho že pak budu mít 4 dekády relativní klid? Nebo hrdě říct penězům ne, a odkráčet středem, s pocitem, že sem o krok blíž naplnění vlastního snu? Žijeme jen jednou, žejo. Ale nežilo by se líp s pocitem že už do smrti nemusím bejt ničí otrok?
Ale to je zapeklité. No, záleží na tom, zda si myslíš, že ty další 3 roky vydělávat a) fakt potřebuješ, b) ještě přežiješ. Pokud už dnes víš, že si můžeš dovolit s prací seknout a jít do něčeho, co Tě baví (a co, počítám, Tě také bude živit), tak bych to udělala. Dokud jsi mladý, perspektivní, je příznivá situace a tak. 3 roky jsou dlouhá doby a kdoví, co se může stát, třeba by nastalo i to, že pak už bys u nějakého důvodu za svými sny jít nemohl. Na druhou stranu velmi chápu, že možnost zajištění na 40 let za cenu let tří, to je šance, která se už rovněž nemusí opakovat. Může se totiž i stát, že po čase zjistíš, že Tě život chudého umělce nenaplňuje, a pak už to nepůjde vzít zpět (a člověk bude litovat, že nevolil jistotu 3 let). No, nepomohla jsem. Ale on Ti stejně nikdo neporadí, rozhodnout se musíš sám, je to Tvůj život. Hodně štěstí!
dekuji, nakonec si asi hodim minci, koneckoncu delali to tak jiz i jini frajeri 🙂
Jasně, třeba můj oblíbenec Frajer Luke… ten sice mincí neházel, ale zato nepodléhal kampani o nezdravém cholesterolu 🙂
Mývale! My se těch hyacintů nedočkáme!
dockate…. uz sem zase o neco bliz (snad spravnemu) rozhodnuti….
Taky mi napadlo, jako Blouda, že zrazuješ hyacinty. A že ty bys nedokázal skloubit příjemné s užitečným? Nevěřím.
Nedávno jsem četla článek o veleúspěšné právničce, která se jednoho dne probudila, vysrala se na to a teď jezdí s kafekárou a je strašně šťastná. Měla skvělou kariéru, ještě lepší před sebou, ale nějak ji to nenaplňovala. Teď vaří kafe, povídá si s lidmi a prý by to vrátit nechtěla. Jakej jsi právník fakt nevím, ale nejspíš dobrej, ale vím, jakej jsi přinejmenším spisovatel. Hele, žít v relativní chudobě se dá velmi dobře. A pokud teď nechlastáš, tak ještě líp. Jak ses rozhodl?
tak jak jsem nejlip umel 🙂 viz dnesni clanek. budiz mi zeme lehka.