1.  Tak ten scénář, který sem dostal asi před měsícem za úkol přepsat, není pořád ještě zfinalizovaný.

2. Z určité části je to čistě moje chyba, protože sem nedokázal hned napoprvé scénář předělat tak, aby to vedlo k totální spokojenosti režiséra, producenta i dramaturga, ale částečný podíl na tom má i fakt, že se ještě postupně dohadovalo, jaký to má být vlastně žánr.  A přitom se zjistilo, že nemáme všichni úplně stejný vkus, a možná ani vizi toho jak vypadá humor.

3. Tudíž můj úkol je o to náročnější díky tomu, že vlastně nepiší (nebo ne vždy) to co se zdá vtipné mně, ale to co sem si zatím vyvodil že se zdá vtipné režisérovi, resp jak to chce.

4. Během jedněch 48 hodin minulý týden sem si s režisérem a dramaturgem vyměnil asi 37 mailů. To je hodně. Každý druhý email obsahoval nějaké nové instrukce (dopiš tuhle scénu, změň děj, dodělej dramatický oblouk, přidělej hlášky, které se stanou kultovními, dej tam víc vtipů), a občas i předlohu obsahující střídavě zdrcující kritiku a střídavě  euforicky působící pochvaly.

5. Pro obzvláštní zpestření mého života některé ty emaily obsahovaly přílohy, které měly třeba 25 stránek různých otázek, pod-otázek, připomínek a nápadů. Které všechny bylo potřeba přečíst a zpracovat.  A pak mi to došlo. Já sem vlastně teď ten otrok!! Po více než deseti letech otrokáření, sem se dobrovolně stal otrokem!

6. Ta pozice sama o sobě mi nevadí, spíš je náročné  že ne vždy rozumím  co se po mě chce. V jedné takové situaci, kdy mi do inboxu přistál toho dne již čtvrtý instruktážní email, sem navrhl ať si zavoláme, ve snaze objasnit si z mého pohledu protichůdné nebo nedostatečně definované požadavky.

7. Vyšlo najevo že režisér má fóbii z telefonování. Tak sme si dál mailovali. V duchu sem u těch emailů přemýšlel, jestli se mým otrokům také někdy honily podobné myšlenky hlavou. Typu „kua já vůbec nevím co se po mě chce“ a „když se zeptám, budu za debila“ a „tak sem se zeptal, odpověď dostal ale stále ještě úkolu nerozumím. Za jak velkého debila budu když se zeptám na to samé znova, akorát jinými slovy?“. No prostě báječná zábava.

8. Do toho musím každý týden odeslat zhruba tucet vtipů na zakázku do jiné show, píšu články do časopisů a na různé webových portály, a čelím tlaku od jiného producenta na to, abych už konečně dodal pilot té své vlastní show, který si u mě objednal. A tu a tam nějaký anonymní člověk na internetu označí mé výtvory za slinty. Mno.

9. To nejhrůznější na tom všem je že současně mě v mé právní práci šíleně velebí a vše je děsně jednoduché.  Klienti i otroci otevřeně pláčou z toho že du pryč a cca ob den mě někdo přemlouvá abych zůstal. Nezůstanu, vím to, o tom nepochybuju. Ale poprvé mi asi došlo, v jak jiné pozici se teď budu nacházet.  A jak bude asi náročné se co nejrychleji adaptovat, aniž bych začal zase chlastat první ligu, fetovat za dva, a promiskuitně se chovat za tři.

10. Odradit se nenechám, nebojte. Prostě minimálně ten rok tomuhle snažení dám a půjdu kupředu, zpátky ni krok! Nezaručuju ovšem, že někdy v průběhu nebo na konci toho roku nenarukuju do místních Bohnic. Ale vytrvám! Nicméně, řekněte sami, nezasloužím si za svojí nadměrečnou odvahu, v pravdě obdivuhodné odhodlání a ochotu jít (umělecké nebo i osobní) smrti vstříct, (jen proto že mám od cca 6 let „nějaký pitomý sen„) nějakou odměnu? Ano zasloužím! Cože to?Trápení ukončující skok z mostu třeba?  Výborný nápad! Kdybych na to nebyl příliš líný, možná bych to i zrealizoval. Do té doby se budu možná akorát modlit třeba ať mi zaskočí příští pecka z avokáda a zhebnu aniž bych pro to musel něco dělat.