1. Od 1.7. bydlím v Brooklynu, v „umělecké“ (rozuměj „plné podivných existencí, hipsterů a zjevně i kriminálníků) čtvrti Bed-Stuy. Volba na právě tuto lokalitu padla na základě několika doporučení kolegů filmařů a scénáristů, faktu, že si zdejší nájemné mohu dovolit, a toho, že to mám blízko jak na letiště, tak na Manhattan.

2. Plus se mi Brooklyn líbí na pohled. I když ještě pořád mi není úplně jasné proč je „brownstone“ takový pojem. Barák z nějakého pískovce či co. Nechápu proč je to jako úchvatné, ale v jednom takovém bydlím, a každý se mě na to ptá, a pak vypadá, že ho to ohromuje nebo mi dokonce závidí, že bydlim v „browstonu„. V kterém není ani centrální klimatizace ani pračka a sušička a PŘESTO lidi maj pocit že to je super. Mrkev v zimě, sáňky v létě.

3. Těsně po vydaní minulého článku na téma jak se bydlí v Brooklynu se jeden místní gang rozhodl spáchať dvojitou vraždu hned za rohem od mejch dveří. Vlastně ze svého okna vidím PŘÍMO na místo činu. Akorátže v době činu mi tu hrál nějakej seriál, takže moje pozornost byla upnutá jinam. A pocit pohody prerušila až policejní helikoptéra s pátracíma světlama,  která mi pak 4 hodiny lítala nad hlavou a drze svítila do ložnice.

4. Dnes mi navíc moje latinskoamerická uklízečka řekla, že policie pachatele zná, že to byla válka dvou sousednich gangů, ale že je nezatkli protože (zde  jí trochu zesílil přízvuk, tak je možné že říkala něco jiného) policajti sou s jedním z těch gangů kamarádi. Že oni ví, kdo to udělal, ale zatýkat se nebude. Tak nevím, jestli mne to uklidňuje, nebo pohoršuje. Ještě si to rozmyslím.

5. Další vzrušení tohoto týdne poskytla myš, která mi uprostřed sledovaní napínavého dílu seriálu Bates Motel vyběhla z poza gauče a namířila si to přímo do mé ložnice, jako kdyby byla její. To mne taky nepotešilo. Ten nájem tu platím já, tak chci taky nějaká exklusivní práva!

6. Během 90 minut které pak následovaly vyšlo najevo, že chytit holýma rukama (nebo pokličkama/hrncema/igelitkou/botama, jiné nástroje nemám) myš, která běhá po bytě ve snaze nenechat se chytit je asi nemožný úkol. Myš se mi vyloženě smála do ksichtu, v pohodě probíhala okolo mne a ignorovala všechny mé pokusy ji lapit. V jednu chvíli sme byli myš i já zároveň na gauči, jako na té sedací části, velmi blízko sebe a  to mi prišlo že bylo nadějné, ale stejně mi nakonec utekla.

7. Ne nadlouho ovšem. Vyšlo najevo, že předchozí nájemníci zde nechali lepící pastičky a do jedné z nich se myš pak ve čtyri ráno chytla. Je mi nepříjemné oznámit, co se s ní dělo dál, nebudu se babrat v krvavých detailech, ale řekněme že už je v myším nebi (pekle/očistci co já vím jakej vedla život) a že cesta do něj snad byla lemovaná minimálnim utrpením. Snaha na mé straně rozhodně byla.

8. Začínam se taky orientovať ve zdejším systému „alternate parking„, coz znamená že každé cca 2 dny musíte na 3 hodiny preparkovat na druhou stranu ulice, aby se ta vaše strana mohla vyčistiť. Zdá se to jako děsnej vopruz, ale vlastně to nakonec tak hrozný neni. Jen nevím jak to dělaj lidi co třeba chodí do práce.

9. Což mi připomíná – nechodit do práce je vskutku povznášející. Plánovat dny plné návštev kina, telocvičny, restaurací a různě absurdních kulturních akci je docela příjemné. Nejlepší je, když člověk jede v metru, v ruce kelímek s nějakým nápojem, jak se sluší a patří, a kouká se po těch obličejích okolo a ví, že vetšina z nich jede do kanceláře, kde na ně čeká seznam úkolů, které je nebaví, kdežto já jedu do kina, kde na mě čeká film o nadržených jeptiškách, které znásilňují mladého záhradníka (true story, to existuje).

10. Chtělo se mi teď říct, že je mi jasné, že tahle idyla nebude panovať věčně, ale na druhou stranu mi přijde že je moje pohoda a flákáni vykoupeno faktem, že se kolem mne vraždí a v bytě za cca 70 táců měsíčně mi běhaj myši. Myslím, že za to si zasloužím ještě aspoň pár let nepracovať.