1. Byla jsem požádána, abych pro jeden časopis napsala úvahu na téma kauzy Harveyho Weinsteina. Ta se v posledních týdnech tak grandiózně rozbujela, že nyní zasahuje cca polovinu Hollywoodu a postupně také spoustu lidí i mimo showbyznys a Ameriku. A jak tak nad tím přemýšlím, docházím k tomu, že člověk aby snad byl rád, že není slavný / mocný / bohatý / cokoliv zajímavého. Může tak lépe spát. Bez obav, že se probudí a v emailové schránce najde tucty dotazů od novinářů na to, jak mohl před těmi 10, 15, 20, 30 lety spáchat x/y/x²/√x.

 are you watching me?

2. Samozřejmě považuji sexuálně motivované trestné činy za špatné, společensky škodlivé a po zásluze kriminalizované. Od (ex) právníka se specializací na trestní právo a se silnou inklinací k činnosti na straně, která pachatele vyšetřuje a stíhá, nikoliv obhajuje, asi ani nic jiného nelze očekávat. Ale nemůžu se plně ztotožnit s tím, že se jaksi obecně přijalo, že je v pořádku společensky naprosto odsoudit (až zcela zničit) člověka pouze na základě něčího tvrzení. Samozřejmě že v případě, kdy takových tvrzení je hodně, z různých zdrojů a obsahují určitou dávku věrohodnosti, dává to intenzivnější pocit případného provinění. A žádné oznámení tohoto typu není dobré automaticky znevažovat. Ale i tak jsem zastáncem názoru, že je nejdříve nutné situaci odborně prošetřit, než dojde k dramatickým (a často nenapravitelným, popřípadě jen velmi obtížně) škodám na něčí reputaci, schopnosti být dále zaměstnán, obstarávat si obživu, nebo mít normální společenské vazby.

copak ten hodný pán asi chce?

3. Sama jsem sexuální obtěžování zažila. A jako asi většina žen, několikrát v životě. Poprvé zhruba ve 13 letech v MHD, naposledy asi před dvěma měsíci na ulici. V tom prvním případě došlo k mnou rozhodně neiniciovanému a z mého pohledu nežádoucímu fyzickému kontaktu, kdy mi cizí a podstatně starší muž v relativně naplněné tramvaji strčil ruku mezi nohy. Pamatuji si, že díky mé naivitě moje první myšlenka byla: „aha, tady je tak narváno, že on si tu ruku, chudák, neměl kam jinam strčit. Určitě ani neví, kde ji má„. Než jsem se stačila odtáhnout, tak ale „chudák“ pán začal tou rukou ještě hýbat. V kterémžto bodě mi došlo, že ta činnost rozhodně není náhodná. Následně jsem se proboxovala skrz lidi do jiné části tramvaje a na další zastávce vystoupila. Nedokážu posoudit, jestli to na mě mělo nějaké dlouhodobé následky (tramvají se nebojím, ani mne nevzrušují), rozhodně to je vzpomínka, která mne nijak netrápí, nestraší ve snech, a ke které se nyní vracím pouze kvůli tomuto článku. Domnívám se, že v MHD se s nějakým frotérem setkal asi kde kdo. Čímž ale neříkám, že to je fenomén, který by se měl tolerovat. A tím se dostávám k tomu, co mne asi na současné situaci a kauze „me too“ trápí (hned po té automatické presumpci viny) asi nejvíc. To, že je sexuální trestná činnost natolik rozšířená, souvisí totiž i s tím, že oběti se v době útoku, nebo krátce po něm rozhodly (ať už z důvodu strachu, nejistoty, nebo protože to nepovažovaly za důležité) mlčet. A tím bohužel nepřímo podpořily to nezdravé prostředí, ve kterém se takovým věcem daří bujet. A to po dekády, jak se ukazuje. Tím nijak nesnímám vinu a odpovědnost z útočníků za akt napadení, pouze mluvím o souvisejícím faktoru, který příspívá k tomu, že harašení se rozrostlo do problému, který má zjevně systemickou podobu.

4. Je na nás všech, abychom byli schopni vyjádřit nespokojenost s tím, co se nám nelíbí. Ať už se jedná o nevhodné chování lékaře k pacientovi, prodavačky k zákazníkovi, učitele ke studentovi, nebo šéfa k podřízenému. Mlčením tomu špatnému jednání jen dodáváme větší šance na opakování a rozrůstání se. Argumenty: „přeci kvůli tomu neztratím zaměstnání“, nebo „bála jsem se, co by mi udělal/a jako odvetu“, případně „no co, zas tolik se nestalo, proč dělat rozbroje„, jsou sice pochopitelné a lákavé, ale je nutné udělat maximum pro to, aby se jim člověk dokázal vzepřít. Tedy, když Vás ponižuje lékař, nebo obtěžuje šéf, nebo někdo jiný, je stejně tak na něm, aby to nedělal, jako na Vás, abyste mu alespoň zkusili ty hranice nastavit. Nebo s tím něco udělat. Například oznámit příslušným osobám či institucím. Pak by se ten původce možná nebudil hrůzou až teď, ale už tenkrát. A třeba by v tom škodlivém jednání nepokračoval.

5. Chápu, že konkrétně v zemích bývalého komunistického režimu je na „nahlašování“ pohlíženo velmi negativně. Ale právě i tímto způsobem je možné proti obtěžování/šikanování dobře bojovat. Zvláště pak v situaci, kdy je adresát takového jednání sám ve výrazně slabší pozici. Na něm je najít odvahu to někomu říct. Ale ne po 20 letech. Ihned. A o to víc, pokud je člověk dospělý a považuje to jednání za natolik traumatizující, že by nechtěl, aby se jemu nebo někomu jinému dělo znova. V takové situaci prostě musí jít strach o práci stranou. Whoopi Goldberg to před pár dny dobře řekla v jedné své show: „You gotta tell. And if you lose your job because of it? You will find another job. This is worth it„. Naprosto souhlasím. Stojí to i za cenu nějaké osobní oběti.

6. Osobně jsem se takhle proti nějaké formě obtěžování ohradila několikrát. V jednom případě přímo vůči „pachateli“. V jednom z mých bývalých zaměstnání mi přímý nadřízený (muž o cca 20 let starší) od prvního dne říkal místo jménem oslovením „kočko„. Všem ostatním říkal jménem, ale já jsem byla kočka, někdy i kočička. Ačkoliv to zřejmě byla nějaká forma přízně, nebylo mi příjemné mít takovou přezdívku v situaci, kdy na jinak relativně profesionálně vedeném pracovišti se všem říkalo jménem. Navíc kdy mám s ostatními profesně spolupracovat nebo je dokonce úkolovat. Požádala jsem tedy pána mezi čtyřma očima, jestli by mi mohl říkat jménem jako ostatním. Urazil se. Od dalšího dne mi pak ostentativně říkal zásadně jen příjmením. Byl to sice posun, ale stále se mnou jednal jinak. Zbytek kolektivu byl oslovován křestním, jen já příjmením. Mno. Nutno říct, že jsem během následujících měsíců v tomto pracovišti projevila nelibost ještě vůči několika věcem jako třeba pití alkoholu v zaměstnání, nebo otevřený a agresivní rasismus. V jednom případě, když jsem tuto záležitost i nahlásila jinak nezúčastněnému vedení, mne překvapilo (opět se projevila ta má naivní povaha), že to druhý den všichni věděli a mně se stalo to, co Miltonovi ve filmu Office Space. Byla jsem uklizena do kumbálu na konci budovy, abych neviděla, co se děje v předních, osídlenějších prostorách. Asi nemá smysl dodávat, že mé působení na tomto pracovišti nemělo dlouhého trvání. 

jsi s námi nebo proti nám

7. Harvey Weinstein se podle všeho jeví být opravdu oplzlým, obtěžujícím a agesivním tvorem. A velmi pravděpodobně i spáchal nějaký trestný čin. A za to by měl být po zásluze potrestán a pro celé to odvětví je dobře, že se tato Pandořina skříňka otevřela. Ale je nutné se zamyslet nad tím, co všechno skutečně spadá pod sexuální obtěžování a co je naopak „společností běžně tolerovaný projev přízně a proč„. Kór v té době, kdy to páchal. Také je dobré si připomenout, že to, co nebylo trestné nebo ani společností nijak vehementně odsuzované v době, kdy to někdo spáchal, nemůže nyní sloužit jako podstata nějakého oficiálního obvinění a nemělo by sloužit ani natolik destruktivnímu odsouzení společenskému. Pokud někdo dal ojediněle a krátce ruku na rameno (nebo i zadek) své sekretářce před rokem, je to zcela jiná situace, než když to udělal v osmdesátých letech. Možná je to akt, který byl sekretářce stejně nepříjemný tenkrát jako nyní, a možná je to stejně zavrženíhodné teď jako předtím, ale společenské normy, stejně jako kontext, se prostě mění. Dnes je v USA za sexuální útok (sexual assault) považováno totiž už skutečně kde co. Včetně například nevyžádaného pozvání na rande, nebo čirého navrhnutí fyzického sblížení. Osobně za „útok“ považuji až jednání buď přímo zahrnující nějakou fyzickou složku, nebo verbální, která je silně intimního a zároveň vulgárního a/nebo agresivního charakteru. Či alespoň opakovaná i poté, co jejich adresát dal najevo nelibost. Tedy například nedávno zmíněný případ, kdy Brie Larson uvedla, že být ženou znamená se muset neustále bránit proti nějakým sexuálně motivovaným útokům a jako příklad uvedla incident, při kterém se jí muž na letišti zeptal, jestli mu dá své číslo (a z popisu toho příběhu vyšlo najevo, že svou žádost neopakoval, ani nenásledovalo nějaké odvetné jednání, když to odmítla), bych mezi „sexuální útoky“ neřadila. Stejně jako bych tam neřadila to, že Harvey Weinstein někoho pozval do kina, nebo si s ním chtěl na oslavě Oskarů zatancovat. Dokonce bych tam neřadila ani to, pokud Kevin Spacey v rámci nějaké párty v roce 1986 navrhl jinému návštěvníkovi té samé párty (od kterého se navíc dalo očekávat, že mu je přes 18 let), aby si to rozdali. Ale už bych za útok považovala, kdyby takovou žádost provedl opakovaně, přes protest, nebo to doprovodil nějakým výraznějším nátlakem. Stejně jako pokud se Weinstein opakovně obnažoval nebo uspokojoval před ostatními, kteří o pohled na to neměli zájem.

9. Sama jsem sexuální obtěžování několikrát i vyšetřovala. V drtivé většině případů se oznámení ukázalo jako podložené. Ale v několika ne. A v jednom se nakonec ukázalo, že to celé bylo vykonstruované s cílem odstranit ředitele firmy. Pamatuji si, že to byl můj nejsložitější případ z této oblasti. Protože jsem chtěla zabránit tomu, aby nařčený ředitel firmy dále zůstával v zaměstnání, pokud skutečně obtěžoval svou sekretářku tak, jak nám popisovala. Ale zároveň jsem si uvědomovala, že pokud to pravda není, mohu svým rozhodnutím zcela zničit kariéru jednoho člověka. Na malém městě, kde se všechno rozkřikne, v zemi, která v té době neoplývala zrovna ekonomickou stabilitou. Vyšetřování, které stálo víceměně jen na prohlášení oznamovatelky, že k obtěžování došlo, jsem tedy vedla skutečně velmi pečlivě, relativně dlouho a finančně pro firmu jistě náročně. Ale s výsledkem jsem dodnes spokojená. Protože jen díky tomu, jak důkladně jsme postupovali, jsme nakonec našli nezpochybnitelné důkazy o tom, že slečna, která to oznámila, lhala. Rozhodně netvrdím, že to je většinové jednání. Nedokážu jakkoliv odhadnout, kolik oznamovatelů lže v kauze Weinstein/Spacey/Hoffman/další. Možná nikdo. Možná jen několik. Ví to jen oni sami. Ale dokážu odhadnout to, že společnost, ve které se trestá (ve formě např. vyhození z práce, z firmy, rozvodu, veřejného odsouzení a extrémního tlaku na rodinu i zaměstnance osočeného) bez vyšetřování, se může zvrhnout do společnosti, ve které je běžné odsuzovat bez prokázané viny. A je otázka, jestli v takové chceme žít.

dostanu za to ty hodinky aspoň?

 10. Na závěr bych chtěla uvést, do jakých rozměrů se obavy mužů z osočení ze sexuálního harašení dostaly v USA, kde žiju. Několikrát se mi v práci stalo, že se mi nějaký muž omlouval za pohled nebo dotek, který jsem já sama ani nezaznamenala. Když jsem jednou měla v oblasti hrudníku připnutý špendlík s nápisem „lawyered„, tak kolega, který stál půl metru ode mě, se mě nahlas zeptal, co tam mám napsáno. Zřejmě aby dal najevo, že on se mi na prsa nepodíval. V chodbě se mi omlouval jiný spolupracovník za to, že šel za mnou a vysvětloval mi, že mne nepronásleduje. A že pokud se cítím nepříjemně, tak na něj můžu podat stížnost. Dokonce mne sám dovedl ke schránce na stížnosti. Chtěla jsem mu říct, že jsem se nepříjemně necítila do chvíle, než mě začal tahat k té schránce a nabízet stížnosti. Ale vypadal chudák tak vyděšeně, že jsem si ho raději nechtěla dobírat. Co kdyby to pak považoval za obtěžování on vlastně? Je totiž dobré si připomenout, že sexuální obtěžování není doména pouze mužů. Ať už mluvíme o hard-core sexuálnímu nátlaku (nebo dokonce znásilnění), či jen v určitých dobách a kontextu tolerovatelném „harašení“. Sama jsem byla jednou u toho, když se několik náhodných slečen svlékalo před Mattem Damonem a házelo po něm podprsenky nebo kalhotky. Či jak přítomnému Heathu Ledgerovi nebo Vinu Dieselovi pištící ženy sahaly na ramena, záda, ruce, zadek. Jen proto, že byly na party v jejich blízkosti. Jestlipak jsou teď tyhle ženy zbrocené potem v obavě, že to na ně Damon či Diesel práskne, že je druhý den někdo vyhodí z práce a povláčí tiskem jako sexuální agresorky? Ne? A není to tak trochu dvojí metr?  Haraším, harašíš, haraší, harašíme, přeci, no ne?

PS: někteří z vás to již vědí, někteří se to dozvídají až teď, ale… Krutomýval je žena. Vzhledem k tomu, že mi x z vás psalo o to abych uvěřejnila nějaká svá díla nebo výstupy, řekla jsem si, že je načase, přiznat nejenže Nikolas Mýval, nominovaný před několika lety na cenu mužského blogera roku, neexistuje, ale ještě že jeho postavu píše od prazačátků na blog.cz, až do nyní, žena. Tak to jen tak pro úplnost. Až budu příšte vystupovat v Praze, ráda tam své čtenáře pozvu, a věnuji jim i nějaký úsek svého stand-upu. Protože bez vás, bych… pořád ještě… asi byla právník. 🙂

PPS: Krutomýval ale rozhodně neumírá. Jednak brzy bude k dostání knižně, druhak mi ta postava natolik přirostla k srdci, že ještě určitě dojde na nějaké jeho historky. I když teď už asi budou z natáčení, nikoliv z právničení.