1. Miluju masáže. Kdo ne, žeano. Navíc ještě miluju když za nějakou službou nemusím nikam chodit, ale služba dojde za mnou.  Tímpádem když mne v neděli přepadla myšlenka, že si pozvu domu maséra, přišlo mi to jako ideální způsob jak začít nedělní odpoledne.

2. Maséra jsem pečlivě vybrala na serveru, kterému důvěřuji a z jějichž nabídky  na burze služeb jsem již mnohokrát byla zcela uspokojena.  Kdo moh tušit, že o uspokojení půjde tentokráte především.

3. Podle kombinace dobrého hodnocení a příznivé ceny kterou si může dovolit i chudý scénárista z Brooklynu, jsem si vybrala ekvadorského maséra jménem Santiago. Santiago dorazil v plné polní, přesně na čas, přes rameno měl skládací stul a tašku a v tašce pixlu kokosového oleje a přenosné repráčky. Vypadal sympaticky, profesionálně, slušně. Zeptal se mě, jakou chci poslouchat hudbu a jestli se stydím.

4. Řekla jsem ať hudbu vybere on že si nechám poradit, a dodala že se nestydím (proc bych měla, před masérem, ne? Určitě už viděl horší). To byla možná chyba číslo 1! Santiago vybral nějakej příjemnej cajdák simulující řvaní přírody, požádal mne ať se svléknu do kalhotek a lehnu si nastůl. Objednala jsem si ho na 90 minut. Nutno říct, že prvních 30 probíhalo zcela standardně a tím mne možná Santiago ukolébal do pocitu příjemného bezpečí a pohody.

5. Pak se mne zeptal jestli mám sedavé zaměstnání. Což jsem považovala za zcela normální dotaz, při takového aktivitě a po pravdě odpověděla že ano. Následně mi tedy z pozadí sundal kalhotky a začal se věnovat mému… pozadí. Dost důkladně.

6. Stále ještě mi to přišlo jako že by to mohlo být ok. Problém nastal, když mne otočil na záda.  V téhle fázi je dobrý říct, že jsem masáží zažila již nespočet. Ale nikdo mne nikdy nemasíroval tak blízko oblasti z které se rodí děti, že mi přišlo že se mne snad snaží na nějaký ten budoucí porod třeba připravit.

7. Nicméně zdaleka nejpodivnější bylo, do jakých pozic si mne u toho šteloval. Pro snadnější orientaci dole uvádím nákres, odpovídající třem nejextravagantnějších (na maséra) pozic, ve kterých mne zpracovával.

8. U té druhé už mi přišlo že si musí dělat prdel, a žejmě se mi snaží naznačit, že v případě, kdybych chtěla aby tato epizodka měla i tzv „happy ending“ je to možné a ochotně to zprostředkuje. Sdělila jsem mu tedy že to co dělá už mi nevyhovuje a jestli by se mohl přesunout rukama jinam.

9. Okamžitě mi vyšel vstřict, obrátil mne zpátky na břicho, a následně si SEDL nad mojí hlavu a jal se mi hloubkově masírovat zadek. V té chvíli mi přišlo že už je to stejně všechno jedno. Centimetr nad uchem jsem měla ekvadorské koule (a ne to není poživatina odbobná těm mozartovým) nad hlavou 90 kilovýho chlapa, jehož ruce už asi 5 minut hnětly místa, kam slunce nesvítí. Ale přišlo mi, že když dostatečně silně tisknu nohy k sobě, že se nemám čeho bát. Akorát sem se modlila aby to co mě chvílema dloubalo do zátylku nebyl důkaz ekvadorského rozrušení.

10. Po 90 minutách ze mne konečně slezl a následně zapředl tak nevinný rozhovor na téma mých zad a stavu svalstva, že mu i věřím, že nic z toho co mě napadalo že dělal, vlastně nedělal. A byla jsem z toho tak zblbá, že jsem mu nedala jen domluvených 80 dolarů, ale ještě 20 přihodila jako dýško.  Co teď? No asi počkám tak 20 let a pak mu zničím život. Tak se to přeci dnes dělá. Nebo ne?