1. Člověk si jednou dvakrát zažehrá na to že se mu stýská po pandemickém peklu, které mu umožňovalo slastně nic nedělat a už ho osud/bůh/náhoda/BillGates odmění tím že mu zkomplikuje život na několika jiných úrovních.

2. Den po napsání minulého článku se tady rozpoutaly pochopitelné nepokoje ohledně natočeného zabití George Floyda, což pro nás bílé co žijeme v Brooklynu jako rasová minorita znamenalo že se z bezprostředního okolí našeho obydlí stalo epicentrum prostestů a souvisejících akcí.

3. Související akce, které doprovázejí většinu pokojných shromáždění, sou třeba i nonstop houkající policejní a požární auta, hořící budovy o blok vedle, policejní helikoptéra létající do 4 do rána proklatě nízko nad střechou kde se snažím usnout, všeobecný bordel, hluk a tu a tam na ulici nadávka do bílých kund. Z čehož ta nadávka je to nejméně rušivé.

4. Takže následující týden můj spánkový režim probíhal zhruba tak, že do 5 do rána člověk sledoval, kde zrovna poblíž hoří nebo se střílí, za úsvitu pak všechno ustalo takže se šlo spát, a cca od jedný odpoledne následujícího dne už se zase rozjely všemožné akce proti policejní brutalitě a souvsejícím problémům systému, který minoritám nepřeje.

5. Což je fakt, který nechci nijak zpochybňovat, a který se mi příčí, ale také je fakt, že korona krize produkovala značně pohodovější atmosféru, a člověk neměl pocit, že musí spát s bejsbolkou u postele a evakuační taškou připravenou na okamžité opuštění bytu, kdyby začal nešťastnou náhodou, nebo něčím úmyslným přičiněním, hořet.

6. Nicméně zdá se, že protesty po několika dnech eskalace značně zmírumilovněly, napomohl tomu asi i několikadenní večení zákaz vycházení (jakoby se mi někam ven v téhle situaci chtělo) a také určitě apelace celebrit ze všech koutů světa, úpěnlivě nabádající k tomu, aby téměř každý běloch přiznal, že je součástí problému.

7. Jelikož proti rasismu aktivně vystupuji velkou část svého dospělého života, nemůžou mě takovéhle moderní agitační tlakové vlny zahnat do kouta s pocitem viny, jediný výsledek je, že je mi občas trapně, když vidím třeba na českých sociálních sítí solidární černé čtverce a věty na podporu amerických černochů od lidí, u kterých nebylo nikdy předtím vidět, že by stejné pochopení a snahu o systemickou změnu měli i pro rasové a etnické menšiny žijící na českém území.

8. Jinými slovy praktikují tzv. agitaci na směny. Ráno se to říká: „hele koukej ta Amerika jak je zlá, ničí tam černochy, to je ale nespravedlivost, musíme ukázat že se nám to hnusí“ ale o pár hodin později nastoupí odpolední uvažování: „zasraný cikáni, nemakačenka to sou, žejo“.

9. Ale politiku stranou, můj vlastní sobecký primární zájem je dostat se na návštěvu do ČR, tudíž moje snaha dostat se do Prahy nadále pokračuje, byť se různé aerolinky snaží mě přesvědčit, že mám zůstat v New Yorku, tím že mi opakovaně ruší letenky na lety, které o pár dní předtím avízovali jako „potvrzené“.

10. Poslední (již čtvrtou) sadu letenek mi zrušili i mí milovaní Irové, kteří mají tímto u mě první vroubek, a momentálně se jako nejrozumnější jeví letět do z New Yorku  do Prahy přes Istanbul, s Turkama. Sice si tak let prodloužím o cca 5 hodin a riskuju deportaci (neznámo kam) v případě že neprojdu v Turecku letišním zdravotním testem, ale zase jsou jediní, kteří mi aspoň odpověděli na dotaz, jestli to jejich letadlo fakt poletí. Sice neslíbili nic, ale aspoň se ozvali. A to se počítá. Tak mi držte palce, ať do toho červencového odletu nechyntu koronu, neuhořím ve spánku, nebo nevyskočím z okna ze zoufalstí z dalšího zrušeného letu.