1. Je to tak, nakonec se mi skutečně povedlo vymodlit si jedny letenky, které nikdo nezrušil. Tedy takhle, jejich první část nikdo nezrušil, takže se mi na konci června povedlo dostat se z New Yorku do Prahy podivnou trasou přes Boston a Rejkjavik. Na Islandu mi hned po výstupu z letadla ňácí úřednící strčili špejli do nosu, a otestovali mě. Prý koronu nemám, sdělila mi sms o několik hodin později, po výstupu z letadla do Prahy. Hladký proces, navíc zadarmo. Přišlo mi vhodné Islanďanům poděkovat formou oslavného tweetu sdělující všem mým 13 followerům že Islandic Air a Island sám sou nejlepší.

2. Na pražském letišti ovšem k mému překvapení nikoho ale vůbec nezajímalo okdud člověk přiletěl,  takže nedošlo ani na to že bydlím v koronou přepostiženém New Yorku, natož na to, že mám v kapse čerstvou esemesku stvrzující že hlubokovo v mých útrobách Islaňdané nenašli to, co tam hledali.

3. Rodiče se ze setkání po 9 měsících radovali, přátelé si mě  (někteří) ještě pamatovali, a celkově byl pobyt v Praze a okolí příjemnou záležitostí. Byť na mě občas padala mírná New Yorkem vypěstovaná úzkost z davů (rozuměj více jak 3 osob v mém bezprostředním okolí) lidí bez masek  a hlavně pak v MHD narvaném různými viditelně dýchajícími promořovači. Což mi bůhvíproč asociovalo vlak do Osvětimi. To se holt asi zhýčkaným osobám narozeným do relativního blahobytu a záhy i svobody takhle po 3 měsících sledování pandemie v televizi prý stává.

4. Ale jelikož sem člověk veskrze odvážný, stačilo mi se MHD začít vyhýbat a hned mi bylo lépe. Jeden z mých prvních výletů vedl do české hospody Bruska pro české jídlo a pak do multikina na Andělu, kde sice dávali převážně jen starobylé filmové vykopávky, ale i tak se mi povedlo najít jeden snímek který mi předtím unikl. Tedy můžu odpovědně říct že na film Bloodshot s Vinem Dieselem do kina chodit rozhodně nemusíte. Je to blbost. Ale po 5 měsících nucené kinoabstinence člověk povolenému Vinu Dieselovi na scénář nekouká, že.

5. Pocit radosti z pobytu v rodné zemi mi ovšem záhy zkazila zpráva z Islandu, obsahující sdělení, že můj let zpět od USA se ruší. Předchozí Island oslavující tweet bylo tedy nutné vymazat. Pěkně mě tím náhlým zrušením letenky totiž nasrali, protože takhle mi zůstal pouze let Praha-Rejkjavik ale zbytek cesty do USA si člověk moh ledatak odplavat. ČSA samozřejmě vůbec nezajímalo, že mi jiná aerolinka zrušila navazující let, a nasolili mi penále za zrušení letu, započítali všemožné i nemožné taxy a pak hrdě vrátili 509 Kč z letenky za 3500. Což teda neni nic moc ale lepší než špejlí do nosohltanu asi.

6. Bylo tedy potřeba hledat nové letenky na cestu zpět do Ameriky. Ukázalo se, že pokoušet se na začátku srpna odletět do New Yorku z Prahy by mě stálo asi 30 tisíc, místo bězných 14. Což se mi samozřejmě vůbec nezamlouvalo a proto mě nakonec nalákala na odlet Vídeň za 11. Plus 400 Jančurovi za vlak, který byl sice avizovaný jako klimatizovaný, ale klimatizace v něm fungovala pouze na některých částech trasy, díky čemuž tam bylo nejen vedro ale hlavně v nabitém vlaku kde nejdou otevírat okna naprosto nedýchatelno.

7. Dle průvodčího klimatizace spínala a vypínala „podle napětí“ a nemyslel tím napětí mé osoby v těch 27 stupních co v tom vagónu bylo. Průvodčí opakovaně sliboval například ze „od Břeclavi se situace zlepší“. K tomu ale nedošlo, a tak cesta vesele pokračovala za nepřítomnosti kyslíku a přítomnosti mnoha stupňů Celsia i od Břeclavi dál. Nikdo (mimo mě samozřejmě, New Yorský skaut vždy připraven) navíc neměl masky, takže sme si to tam s tou případnou koronou prolezlou cháskou pěkne vyměňovali v zavřeném nevětraném prostoru celých 400 minut cesty jak po másle.

8. Díky bohu ale vlak dojel a jako bonus nebyl zrušen let Vídeň – New York. Prvním zádrhelem v mé náladě v Rakousku tak byla až nutnost zaplatit dalších 70 dolarů za zavazadlo, což mi u přesoceánského letu u jedné jediné tašky kterou chce člověk odbavit přijde jako hamižnost nejvyššího rázu ale ok. Pak mě ale čekal ještě zádrhel číslo 2. Tím bylo prohlášení letušky že můj drahocenný respirátor třídy FFP3, za který by mi v New Yorku sousedi utrhali ruce, uřezali nohy a vykuchali z těla ledviny, kdyby zjistili že ho mám, se na palubě letadla NESMÍ nosit. Při dotazu proč mi bylo sděleno, že poskytuje ostatním menší ochranu.  Poskytuje sice větší ochranu mně, uznala letuška, ale údajně horší jí. Byla neodbytná. Pokud si ho nechci sundat, tak si musím přes něj nasadit ještě chirurgickou masku prý.

9. Jelikož let byl téměř plně obsazen a čekala nás s ostatními cestujícícími na palubě společná desetihodinovka (a já opravdu nechci mít koronu v Americe, kde by mě pravděpodobně buď zabila nebo zruinovala, jiný výsledek si v mém případě kdy sem riziková skupina a doktor tu stojí zhruba tisícínásobek ceny v ČR neumím představit) přišlo mi lepší se nevzpěčovat a na respirátor si masku skutečně nasadit a letět jako novodobá reinkarnace postavy Bane z Batmana.

10. Nyní sem už 3 dny doma v Brooklynu v povinné karanténě a pravidelně mi chodí od Americké vlády výhružně znějící smsky vynucující si čestné prohlášení, že ano, sem doma, a teď sem taky doma, a ano i nyní když se mě ptáte potřetí za 24 hodin sem furt doma. To že mě testovali ještě těsně před odletem v Pražské UVN a potvrdili že koronu ani tehdy nemám opět nikoho nezajímá. No nic. Aspoň mám čas se věnovat volání a psaní na různé aerolinky, které mi dluží peníze za ten nespočet zrušených letů a ptát se jich jestli z nich vypadne aspoň vindra. Držte mi palce, a … zůstaňte radši v Česku. Vsude dobře, doma nejlíp. Aspoň prozatím.