Tak snad to ještě stihnu, pozdravit své čtenáře v roce 2022. Tedy za mě to stíhám, mám tu teprve dvě odpoledne, ale u vás už se ta dvacettrojka nebezpečně blíží.

Rok 2022 přinesl do mého života různé změny. Například přestěhování se z mého milovaného New Yorku do mně neznámého Utahu, konkrétně do města Salt Lake City.

Ano, je to tak, Mýval již druhým měsícem žije ve středozápadní mormonské baště, obklopen horami, solným jezerem a pouští. Okolí je pravá „americana“, ať člověk vyleze ze supermarketu nebo z domova či kanceláře, všude na dohled sou na našinec obří hory. Zvláštní pocit. Zejména protože nelyžuju (nejsem sebevrah).

Ptáte se, co mě sem přivedlo? Americká vláda. Je to tak. Sem ve službách její královny Joe Bidena, resp Utažského guvernéra. Co je náplní mé práce? Našeptávat zdejším zákonodárcům co mají do těch zákonů dávat a následně  kontrolovat úředního šimla, jestli si s těma zákonama nevytírá tělesné otvory.

Práce v post covidové době je naštěstí značně flexibilní pojem, takže nejenže mě nikdo nenutí chodit do kanceláře víc jak 2x týdně, ale eště pracuju jen 4 dny, což je vzorec který vřele doporučuji, snižuje myšlenky na sebevraždu.

A taky mi díky tomu zbývá čas na různé kreativní projekty. Pochopitelně nabídka přišla v době, kdy  se mi v New Yorku významně rozrostla základna spolupracujících filmařů a s ní i počet projektů vržených mých směrem, ale možnost pracovat pro strýčka Sama mne zaujala natolik, že to vlastně nebylo těžké rozhodování.  Do New Yorku tak teď pouze létám pracovně.

A čímže mě to přitáhlo? No nekonečný přísun dolarů to opravdu není, postihl mě tabulkový plat, který je značně menší možností New Yorského právníka z rozežrané soukromé sféry. Ale zaujala mě příležitost páchat dobro. Společnosti prospěšné dobro. 

Je samozřejmě možné, že tyto naivní představy narazí brzy na hranice korupce nebo politikaření ve smyslu zla. Pak zlo pochopitelně napráskám a odejdu, ale do té doby to budu aspoň zkoušet, vytvářet nějaké ty humanitě prospěšné hodnoty.

Poznatky za první dva měsíce pobytu zde sou takové, že se místní obyvatelé vyloženě předhánějí v tom, kdo bude milejší a slušnější. Za dveřmi baráku se mi pravidelně objevují různé dárkové koše a uvítací přání (už ty vonné svíčky nemám kam dávat ale zas oceňuju že se mi eště nesešly dvě totožné vůně), což mě nutí k zamyšlení jak se na takové gesto vlastně odpovídá. Snad mi poradí strýček gugl, protože  V New Yorku se mi nic takového nikdy nestalo, tam mi na uvítanou naservírovali dvojitou vraždu na našem bloku a policejní helikoptéry svítící mi ve čtyři ráno do oken.

Co je tady  ještě ukrutně jiné než v New Yorku, je zvuková kulisa. Je tu neuvěřitelné ticho. Furt. Žádné houkačky a sirény neustále město křižujících sanitek a hasičských vozů, žádný hip hop ve dvě ráno, žádná střelba nebo zvuky motorek, které lidi tůrujou  na ulici snad jen z plezíru. Tady je totální ticho. Nevím co s tím. Můj mozek na to není zvyklý a bez konstantních zvuků výhrůžek násilí nebo bujaré pouliční party moc neví jak usnout. Ale hádám, že si zvyknu. Sem nic, když ne vysoce adaptabilní jedinec. Tak ať si na ty případné nové věci ve svém životě zvyknete taky, a není to pro vás moc těžké.