1. Onehdá mi bylo kýmsi vyčteno,  že nevím jak si žije „normální lid“. A že bych to měl poznat. Jako bych byl ňákej  kříženec mezi Marií Antoinettou a Jindřichem 4tým či co. Souložkyně, co mi tuhle nehoráznost vykládala, to podbíjela argumentem, že mě eště nikdy neviděla jíst nic, co by v souhrnu stálo méně než litr na osobu. Ano, právě nám v restauraci AvantGarde přinesli účet na 2380 za oběd pro dva lidi, ale můžu já za to, že ona má tak ráda Prosecco?  Můj  melocodaněk stál jen 790 a to včetně Coly prosím (ano, znovu se pokouším nepít, neptejte se proč)!

2. Nepřestala s těma kecama ani při a po sexu, což bylo obzvláště otravné. Chtěl sem navrhnout, že teda v rámci toho, poznat, jak žije lid, příště večeři přeskočíme a osouložím jí ve středu po Ordinaci v nějakém panelákovém jádru, poté co se týden  nebudu mýt ani holit a navrch  si dám tři Plzně . Ale to se jí nelíbilo. Myslím, totiž, že po Ordinaci má  v telce eště něco jiného, co jí zajímá.

3.  Udělal sem tu chybu, že sem se dotázal, jak si teda představuje, že se seznámím s tím „životem normálních lidí„. Začala, že prej dobrej první krok by bylo přestat se nechat všude vozit autem s řidičem a začít používat MHD. Tam sem jí musel zastavit. To sem náhodou tuhle z nouze zkoušel, ale počet  smradlavých houmlesáků v tramvají byl o jednoho větší, než sem ochoten ve svém okolí tolerovat, takže jak chytře říká E.A. Poe „Never More„.

4. Udělala xicht a že teda ať spolu příště deme do „lidové jídelny„. Trochu sem se ošíval, a začal jí podezřívat z toho, že je příbuzná  Paroubka či  Jurečky, ale pak mě uklidnilo, že Paroubek si na nápodobu lidového životního stylu jen hraje, a Jurečka se teď stará primárně o plínky, takže snad můžu být v klidu. Řek sem že ok, příští oběd bude ve vývařovně dle jejího výběru.

5.  A taky žejo. Na následujícím rande mi to připomněla (já už na to samozřejmě za ty dva týdny zapomněl, jako každej normální chlap) a že se de do místní jídelny. To mě trochu vyděsilo a moji obavu zhmotnila pak fronta, co se z jídelny (někde na Těšnově) táhla až na chodník před ní a pak téměř za roh! Otázal sem se, jí jak moc mě nenávidí a jestli má pocit, že si své jídlo musím zasloužit, tak že si příště toho daňka klidně pudu někam do obory vlastníma rukama uškrtit. Akorát nevím  jestli se jí chce čekat, než dozraje víno na to její Prosecco.

6. Pravila ať se neděsím a zařadím do fronty. (Takovéhle komandování od příslušnice nejslabšího pohlaví nemám rád, ale budiž). Mlčky, ovšem s výrazem hovořícím za vše, sem to udělal. Jelikož nebyl víkend a neměl sem tedy na sobě svoje hipster hadry, musel sem v té frontě vypadat jako podezřelý podomní obchodní cestující od Hugo Bosse, ale což.

7. Fronta nakonec docela svižně ubíhala, vysvětlení čehož sem pochopil uvnitř, protože tlak na to „vzít si tác, příbor a během toho si na zdi přečíst co maj a vybrat a objednat co chcete tak, abyste toho neobossovaného hada za vámi ani vteřinu nezdržovali“, byl skutečně velký.

8. Vybral sem si vzpomínku na dětství. Škubánky s mákem. Za 38 korun mě málem rozplakaly. Našli sme si místo u stolu (překvapivé) a naházeli to rytmem zdejších stravovacích zlozvyků do sebe. Nutno říct, že jídlo bylo dobré. A oběd za 38 korun (plus nepitelná grepová limonáda za 4) nakonec asi má něco do sebe.

9. Co mě ale na celé té provozovně nejvíc fascinovalo, byl nápis u vchodu. Na tom se  psalo: „Neodnášejte nám prosím nádobí, příbory ani slánky z jídelny.“ A pod tím bylo ručně dodatečně dopsáno: „Ani pepřenky!“ Celou dobu během jídla sem pak nemohl myslet na nic jiného, než na to, jak obsluha či majitel snažně lidi prosí, aby nekradli, a jak vtipné je, že po originálním výčtu věcí, jejichž neautorizovaný přesun vně provozovnu podnikatele je nežádoucí (nádobí, příbory, slánky) zřejmě situace vyústila chvilkově v to, že mizely pouze pepřenky a bylo tedy nutné je dodat na seznam. Čímž  bych výčet tedy rád  považoval za taxativní.  A hned sem si, čistě z profesionální deformace a zřejmě i díky přemíry styku s kriminálníkama, zapřemýšlel o tom, že si z jídelny odnesu židli, na které sedím.

10. Ale ouha, to nešlo, protože tamní systém svižného měnění se u stolů je takový, že sotva vstanete, vaší židli už fyzicky a navíc velmi nadrženě hňácá někdo jiný, aby tím dal najevo že „tady budu sedět já, kšá kšá kšáá!“ a  vyrvat mu jí z pařátů a pomlátit tam takového člověka i s  jeho tlupou kumpánů natěšenejch na držkovou za 17Kč, jen abych mohl ukrást židli a udělat tam děsnou scénu, se mi fakt zrovinka nechtělo. Navíc sem měl bříško plné teplých škubánků, a díky tomu se mi chtělo akorát tak spát. Takže dobrou.  A nekraďte pepřenky, vy bando líná, zlodějská!