1. Tak se mi povedlo nejen tu nechutnou konferenci bez úhony přežít, ale eště se z ní ulejt o den dřív a včera si zpestřit večer schůzkou s  neprávničkou. Po třech dnech ve společnosti stovek právníků to bylo to jediné o co mi šlo. No, abych nelhal, ne úplně to jediné, ale bylo to dost důležité. Vedle toho aby slečna moc nemluvila a měla ty správné rozměry.

2. Nejdebilnější moment celých těch tří dnů (vedle odporného Césara za 70 babek) ale nastal dneska odpoledne, když sem se přes ostříží zrak asi 17ti kamer vyplížil z posledního jednání o 20 minut dřív, abych se oddělil od davu těch příšernejch napomádovanejch přeplacenejch panáků a přešlechtěnejch fiflen, který se chtěj bavit furt jen o politice, právu, nebo diamantech, což všechno nesnáším.  A zdrhal sem domu do NYC, kde na mě možná eště dneska večer bude čekat Zlatomuška, na jejíž sykavky už mám vypěstovanou téměř závislost. Naučil sem jí česky říkat „si sekáč“ a „ještě“ a vypadá to, že tahle tři slova mi od žen úplně stačí ke štěští.

3. Ovšem, u taxíku mě zaskočila ženská, co po mě házela oči už ve středu u oběda, nečekaně agresivním a osobním dotazem kam jedu. To byla dobře položená otázka. Protože kdyby se mě zeptala jestli jedu tam, či onam, mohl sem se vyhnout tomu, aby se mi nacpala do taxíku kdybych zalhal o své destinaci. Podle toho,  kam by tím dotazem naznačila, že jede ona. A vykroutil se tak z její společnosti. Jak je mi vlastní, když se mi ta žena nelíbí. Ale takhle mi nezbývalo než  říct pravdu, protože sem nemohl riskovat že zalžu, trefím se nešťastnou náhodou do místa, kam jede i ona, a to včetně toho kdybych řekl, že jedu na místní hřbitov, jak sem v zoufalství zvažoval udělat. A co budu pak dělat na hřbitově s nadrženou čtyřicítkou s doktorátem z práva životního prostředí, žejo? I kdybych se milostivě uvolil jí tam někde ohnout, určitě by nechtěla použít kondom, protože to je neekologický materiál.

4. Tak sem řekl pravdu, že jedu na vlak do NY. A zase sem si ověřil, že říkat pravdu nejen bolí, ale vysloveně se to nevyplácí. Samozřejmě že vypískla nadšením, že přesně tam jede taky. To mě poser.

5. Galantno-nešťastně sem se usmál a pravil, že teda ať si nastoupí. Ihned sem ovšem vytáhl telefon a začal se mu plně věnovat, v naivní představě, že mě evidentně single židovka bez makeupu a prsou, (ale zato od hlavy k patě ověšená perlama) přestane otravovat.  To ovšem nikolvěk. Slečna nezavřela 30 minut hubu. Přes to, že sem odpovídal nejen jednoslovně, ale dokonce i jednoslabičně si nedala říct a furt žvanila. Dokonce i v momentě , kdy mi někdo volal. Co to s těma ženskejma kolem 40ti je??

6.  Napadlo mě, že jí budu muset buď uzemnit dávkou chloroformu (kterou sem neměl při sobě) nebo tím, že budu neskutečně hrubý a řeknu jí že chci spát, tak ať drží hubu. Protože poslední, co sem chtěl dělat, je trávit svůj drahocenný čas ve vlaku tím,  že budu probírat nejnovější zprávy ze světa právní regulace množení norských šavlozubých lososů. Což se zdálo, že je její primární pole působnosti a právě o tom se chce ty 2 hodiny bavit. To bych ale pošel.

7. Pokud tyhle řádky čte někdo, kdo zvažuje, že se stane právníkem, apeluji na takovou osobu, ať si to eště jednou pořádně rozmyslí.  Jestli mu peníze stojí za to, pobývat převážnou část svého času mezi lidma, co při porodu zřejmě utrpěli nějaké obří trauma, díky čemuž došlo k tak silné deformaci jejich osobnosti, že se s nima téměř nedá vydržet, natož zasmát.

8. No, ale zpět k mé cestě vlakem. Která právě probíhá. Lososí právnička se nakýblovala vedle mě (samozřejmě že všichni právníci jedou první třídou, klasika, takže ani tady sem neměl šanci se jí decentně zbavit, tím že odejdu do své části vlaku) a jediné co mě nyní drží od záplavy dalších detailů z jejího života je psaní tohodle článku. A ten sveřepě soustředěný výraz, co mám na tváři. A taky ty sluchátka, co sem si demonstrativně asi před půlhodinou dal na uši. Ale i tak mi věnuje příliš pozornosti, protože mi kurvník šopa furt čumí do monitoru. Na text, kterému ani nedoufám, že nerozumí, protože kdyby ano, tak by to asi celou situaci vyřešilo za mě, i když možná poněkud trapně.

9. Asi stejně jako včera večer, kdy sem jel taxíkem z baru do hotelu, a měl na drátě možná-né-úplně-nablblou koncipientku od JUDr. Nechvátala, protože sem byl nalitej, a nechal se tak přemluvit, abych jí zavolal. A když už sem jí teda volal, tak sem se nechtěl bavit o ničem jiném, než o tom, co s ní udělám, jestli okamžitě nezvedne tu svojí rozkošnou prdelku a nedojde Bloudovi odeslat tu speciální zásilku od Viktorky. Ano, hádáte správně, to co sem jí vykládal, že jí udělám, nebylo úplně pro každé ucho. Jenže v USA mi naštěstí nikdo nerozumí a černoch za volantem už vůbec ne, žejo. Takže sem si v klidu a velmi prostopášně pouštěl hubu na špacír asi 20 minut,  a zacházel do nechutných detailů, jak to mám rád.

10. Když sme dojeli před hotel, na chvíli sem telefon položil, abych mohl zaplatit. A kdybych byl ženská a zrovna ho někomu vykouřil, tak by mi šokem určitě právě zaskočilo sperma, který sem chtěl vyplivnout, protože černoch se na mě otočil, a naprosto plynulou a bezchybnou češtinou říká: „Tak to bude čtrnáct dolarů.“ A když vidí jak vystřídám padesát odstínů nachu, dodá: „Nojono. Já sem v Praze vystudoval ekonomku a pár let potom sem tam eště žil. A ten váš krásnej jazyk se jen tak nezapomíná.“ Tak asi tak.