1. Každý rok pořádá New Yorská advokátní komora výroční právnické gala. Tedy event, nebo-li událost, kam sou strašně drahé lístky na tímpádem strašně  snobskou večeři, kde se právnické firmy předhání v tom, která tam koupí víc křesel, koho tam pozve, a do čího zadku poleze hlouběji.

2. Je to večer, kdy se navíc eště oficiálně oslavují jiní právníci a právnické firmy. Pro jejich údajné zapojení v tzv. „pro-bono“ práci, nebo jiných charitativních účelech.

3. Na papíře to zní docela dobře, ne? Česká advokátní komora dělá to samé (teda na jiné škále, ale v podstatě ta samá hra), a tam bych nikdy nešel ani za zlatý prase.

4. V realitě je to totiž nechutná, obžerská a pro aspoň trochu slušného člověka téměř neúnosná rádoby-veselice,  kde záleží hlavně na tom, koho znáte, či ste ochoten poznat, kolik si účtujete, a koho zadek podrobíte jak hluboké orální inspekci . Protože to vše se ve světě právníků, co mají nástupní plat ihned po promoci 200 tisíc dolarů za rok, očekává. Jediné,  jak se to dá přežít relativně bez úhony je buď zcela bez osobní morálky, nebo na koksu a v kombinaci se slušným chlastem.

5. Tenhle rok jedna mladá právnička loví na tu akci mě. Abych šel jako její host. Což v praxi znamená: že její firma za to, že já se tam nacpu ústřicema, který pak vybleju do nejbližší popelnice, páč je nemám rád, zaplatí šílený lováče, protože že si myslí, že ze mě někdy něco kápne. Mimo těch ústřícoblitek. Což jí zase ale můžu garantovat.

6. A samozřejmě se mnou chce spát. Což by byl nejmenší problém, protože je fakt pěkná.

7. Jenže.

8. Už se cítím moc starý na blití mlžů. Přijde mi, že už sem si svoje v tomhle směru odkroutil, a tudíž by mi bůh Cartier neměl mít za zlé, když té JUDr. Juniorce naznačím, že sex si sice dám rád, ale jindy a jinde.

9.  Jenže.

10. Na druhou stranu z toho pro mě potenciálně kouká spousta pracovních kontaktů a jistě i snaha různých firem o to mě přeplatit a přetáhnout, abych svoje nicnedělání dělal právě pro ně.  A já sem si  zrovna minulý týden, kdy mě dva z pěti dnů přemlouval kolega z ropného byznysu ať přijmu dvojnásobný prachy a du pro něj vyšetřovat organizovanej zločin do Emirátů, opět ověřil, že peníze sou to, na co nakonec téměř dycky slyším. Naštěstí sem se včera večer šel uklidnit do Comedy Cellaru, kde sem si přitom, když komici na pódiu v rámci nějaké soutěže citovali moje vtipy (navíc s mým jménem, tedy tzvaně „credited“) uvědomil, že s New Yorkem eště nejsem hotovej. A ropnou nabídku pak mohl s klidným svědomím a přesto, že tím odmítám firemní penthouse s bazénem a výhledem na arabský kočky v bikinách, servírující mi Mojita ve dne v noci, v pohodě odmítnout. Ale tahle „zábava“, to gala,  je tady v New Yorku. Nedaří se mi tedy dnes v noci přes už asi páté pořádné přihnutí z lahve Skyy usnout, protože přemýšlím zda: „jít, či nejít, to je otázka.“