1.  Nevím jak to máte vy, ale já sem šíleně  špatnej vstávač. Bez funce „snooze“ bych nemohl v životě existovat. A bez toho, abych neměl na svých Vintage Navitimer Breitlinzich (hodinky) o sedm minut navíc, bych taky asi nikdy nikam nepřišel včas. A já chodím včas rád.

2. Za toho půldruhýho roku, co sem v USA (a musím tedy ráno vstávat) a co mám hodinky a nosím je o sedm minut napřed, by si člověk mohl říct, že si moje mysl na to nějak zvykne a bude s těma sedmi minutama prostě už počítat a budu stejně chodit všude pozdě.

3. Ale ono to tak není.  Asi proto, že já když musím ráno vstávat, tak sem tak grogy, že prostě můj mozek nemá náladu ani schopnosti na nic jiného, než se probírat dvěma myšlenkama: 1. proč kua musím vstávat a 2. jakej sem kretén, že sem zas nešel spát do 4 do rána a proto teď tak trpím.

4. Na nic jiného nemám ráno, než se doplazím do sprchy nebo aspoň dám hlavu pod vodu, kapacitu.  Za ráno považuju cokoliv mezi 6tou a 10tou dopoledne. Před šestou ráno je to totiž eště noc, kdy teprve du spát a po desáté už je to faktický den, a to sem schopnej vstát. Ale mezitím sem tuhej, a dokonce i na sex sem ochotnej se probudit jen pokud pak můžu eště spát nebo se ode mě aspoň nevyžaduje žádná aktivita, včetně toho, co bolí poránu nejvíc – otevírání očí.

5.  No a protože já nejsem nikdy schopnej dodržet plánovanej ranní rozvrh (myslím u vstávání, u sexu to neprodlužuju nad potřebné 3 minuty, to je jasné)  to sedmiminutové posunutí minutovky funguje jako malý zázrak a nechodím díky němu téměř nikdy pozdě. Teda nad rámec takového zpoždění, které sem si dopředu stanovil.

6. Budík na telefonu mi v pracovní dny začne vřeštět v 8:28.  V práci bych sice teoreticky měl být od 8:30 ale to já prostě nedokážu, takže mířím na realističtějších 10:24. V 8:28 teda začne houkat telefon. Na to konto já začnu děsně vzdychat, sakrovat a přemýšlet nad okamžitou výpovědí, nebo sebevraždou. Po asi půlminutě nahmatám telefon a zmáčknu odklad budíku o pět minut a  zase upadnu do kómatu.

7. Tohle se opakuje ob pět minut tak do 9:13. Pak výčitky svědomí a fakt, že už takhle sem notoricky známý jako největší flákač ve firmě, a to nejen co se příchodu a odchodu týče (přicházím kolem půl jedenácté, odcházím v pět nula dva) způsobí že si začínám  myslet, že by mi to nemuselo procházet navěky a bylo by tedy dobré buď dát tu výpověď, nebo vstát.

8. Nad tím přemýšlím většinou tak eště 7 minut. A pak teprv začnu fakt vstávat. Protože od desíti třiceti se často stává, že na mě před kanceláří stojí fronta klientů a nervózní sekretářka už si nemá co vymýšlet, proč tam nejsem.

9. A já nerad chodím pozdě.  No takže teda vstanu z postele a za hlasitého skučení a nadávání se sunu do koupelny.  A pak mě čeká: 2 minuty čištění zubů, 1 minuta záchod, 4 minuty sprcha, 3 minuty holení,  9 minut nadávání na to kam mi uklízečka dala tu novou košili, co sem si chtěl vzít na sebe a proč k ní není ta správná kravata na svém místě, 3 minuty oblékání, 30 sekund pojídání/popíjení nějakých životabudičů, 5 minut pravidelného hledání sluchátek, a je to, sem ready. Hodinky si nasazuju až jako poslední. A pravidelně me vždycky vyděsí, kolik na nich je a zrychlím chůzi nebo jízdu do práce na maximum. Výsledek? Dorazím tak, že první jednání stíhám na minutu přesně.

10. To ovšem jen za podmínky, že mi Zlatomuška, co u mě občas přespává, z dobré vůle neposune hodinky na „správný“ čas, protože si všimla, že se změnil o hodinu čas, tak abych někam nepřišel pozdě nebo brzy.  Což mi udělala asi před dvěma týdny, když se tu ze soboty na neděli změnil čas. A neřekla mi to. A protože na všem jiném se mi změnil čas automaticky, vůbec sem se o tom nedozvěděl, žejo.  Takže když sem si to dnes přihasil do práce s pocitem, že ačkoliv mám od  10:30 jednání s auditorama (fuj), vše je ok, přestože moje hodinky ukazují 10:34, dost mě roztrpčilo poznání, že je fakt 10:34. Hrozně nerad totiž chodím pozdě, žejo. Takže když mi došlo, že se mi hrabala v hodinkách, tak sem jí musel zavolat, abych jí pořádně vynadal. Jenže ona to zvedla s tím svým rozkošně šišlavým „yes“ (vysloveno v jejím podání téměř jako „šješ“) a já sem přes svojí okamžitou erekci nebyl schopnej pořádně nadávat. Ale jakmile jí příště uvidím, tak si jí podám!