1. V katechismu nejsem moc kovaný, ale mám pocit, že velký pátek má něco společného buď s tím, kdy Ježíš umřel, nebo kdy oživ. Nevím, budu se muset znova podívat na Poslední Kristovo Pokušení.

2. Každopádně sem si všiml, že x lidí okolo mě dnešek nějak uctívá. Jeden člověk z ČR mi psal, že dnes nebude jíst maso. Nebo snad jíst vůbec? Už si nepamatuju. Jinej že zkusí dnes vykouřit jen 18 cigaret místo běžných 20. Bůh mu pomáhej. Já na víru či náboženství jakéhokoliv typu (mimo uctívání dolarů teda, abych byl upřímnej) nevěřim, takže tyhle snahy dou naprosto mimo mě. Ba naopak, pobuřují mě k tomu, abych si dnes nic neodříkal, ale spíš extra dopřával.

3. Jo, takovej sem harant.

4. Takže sem si na dnešek domluvil parádní program. Jakmile odbyde třetí, tak vypadnu z práce rychlostí atomového blesku,  vyzvednu slečnu co má to štěstí a nepracuje, a následně mě čeká rande století.   Do zorného pole se mi totiž dostala nová kost. Která souhlasila, že si se mnou dnes vyjde. Nejprve vyrazíme  do místní Escape Room (pokoj do kterého vás zamknou, a máte hodinu na to abyste pomocí řešení různých hádanek zjistili jak se z něj dostat), pak nás oba odměním nějakou pěknou procházkou, a následně zapadneme  do unikátní restaurace co sem vybral,  po které dostane dáma (ano, tohle Je Dáma) na výběr, zda chce jít do kina na nový film s Johny Deppem, nebo do baru na pár koktailů, či k Toshimu na živou hudbu a tanec.

5. Pro všechny varianty se sluší abych byl fajnově oblečen. A jelikož to nestihnu z práce před Escape Roomem domů,  vybíral sem včera  co si vezmu dnes na sebe, aby to vyhovovalo všem těm aktivitám. Vybalil sem za tímto účelem z fólie zcela novou košili,  která je uber sexy, trendy ale zároveň působí příjemně nedbale.  Jelikož je dnes pátek, tedy „casual day“ v práci, tak sem si mohl dovolit i džíny a martensky. Oh-la-la, není můj korporátní život úžasný?

6. No prostě byl sem naprosto dokonale připraven. Až na fakt, že při boji s fólií o košili (znáte to, ty věci so nejdou nijak šikovně rozbalit či otevřít a člověk akorát dostává amok jak se o to snaží?) se mi povedlo urvat na ní (na košili, ne folii) jeden knoflík. Zásadní problém žejo. Odmítal sem si vzít košili jinou, protože právě tuhle sem chtěl a já když něco chci, tak mě od toho nedostanou ani heverem, ale nemohl sem vyrazit s urvaným knoflíkem. Došlo tedy na nejhorší. Musel sem si ho sám přišít.

7. Za tímto účelem sem asi před třemi měsíci zakoupil něco, co se nazývá „první pomoc každého gentlemana“. Taková malá kapsička, kterou když rozbalíte tak na vás vykoukne sada jehel, nití, a nějakých udělátek která nevím na co sou.  Paráda. Aspoň to konečně použiju, říkal sem si. Vytáhl sem niť, vyselektoval jehlu a započal proces opravy košile prvním logickým krokem – navléknutím niti do jehly. To se ovšem ukázalo jako neřešitelný rébus. Už sem to jednou nebo dvakrát v životě dělal, takže sem nechápal v čem je problém, ale prostě to fakt nešlo navléknout. Ta svině (jehla) měla moc titěrný ucho. Jak mohli ti idioti výrobci spárovat sadu ve které je nejtenčí niť tlustší než největší jehla?

8. Snažil sem se asi pět minut, přičemž sem prošel  veškerý svůj slovník nadávek ve všech jazycích co znám. Pak sem pojal podezření že jedno z těch udělátek bude „navlékátko„. Vzal sem takovej placatej aluminiovej šmejd ve tvaru hrušky, ze kterého trčela drátěná smyčka, a tou sem provlékl tu niť. Pak mi přišlo logické tu smyčku strčit do ucha té jehle. To sem učinil. Ale co dál? Ať sem s tím šmergloval jak sem chtěl, nit do jehly odmítala proniknout. Bylo to marné snažení.  Jako  s penisem stiženým poruchou erekce při pokusu o anální sex. Prostě to nešlo.

9. Všechno sem to zahodil, včetně boty, kterou sem si u toho sundal, abych to mohl na zemi domlátit. A šel sem zazvonit na sousedku. Doufal sem, že mi otevře ta mladá, který tu košili strčím do ruky s žádostí ať mi to přišije, ale otevřela ta stará, která vypadá že má tři minuty do hrobu, takže sem jí jen požádal o jehlu. Velkou.  Tou se mi pak doma podařilo nejn se bodnout do prstu tak, že mi začal okamžitě proudem krvácet, ale i přišít ten zkurvenej knoflík. Bohužel košile v té chvíli na sobě měla už tolik krvavejch cákanců, že bylo uplně jedno, kolik má knoflíků. To všechno mě pořádně nasralo. A došel sem k jedinému řešení: dopoledne místo do práce si sjedu tu košili pořídit. On-line sem se podíval, jestli jí mají v Macy’s tady u mě na 35té a 7mé ale kurvník šopa, jediný exemplář přesně toho stylu a vzoru byl k dostání až v Jersey. Doprdele drát. Takže sem ráno popad auto, a jel do Jersey koupit tu podělanou košili. A eště sem si tam koupil nový boty. Nakonec vlastně prima výlet.

10. Všechno tedy probíhalo hladce. Přihasil sem si to do obchodu, popad vytouženou košili a hasil si to zpět do práce. Problém je, že na jedné zásadní odbočce si to někam hasila i jedna veverka. A naše cesty se bohužel zkřížily. Přísahám, že sem nepraktikoval svou zásadu „pokud je to menší než kapota auta, nehni brvou a přejeď to“ ale prostě sem ji neviděl dostatečně brzo. Poprvé v životě sem něco přejel. Jako slušnej člověk sem vystoupil z auta a šel to ohledat. Bylo to mrtvé. Ale přitom to vypadalo tak celistvě. Nechápal sem, co se tomu stalo. Že by to umřelo na šok? Přišlo mi neslušné (navíc na velký pátek, žejo) tam tu mrtvolku nechat, tak sem jí sebral, dal do krabice od bot (boty sem vyndal žejo) a jel zpátky do práce. Nálada nic moc. Teď je za dvě minuty tři, a já za chvilinku odcházím na to své vytoužené rande století.  Na sobě supr-dupr novou košili a sem sladěný od hlavy k patě. Ale nějak na rande nemám náladu. Spíš přemýšlím nad tím, jestli když tam pudu, tak budu vypadat jako úchyl, že přijdu s krabicí od bot, ve které je mrtvá veverka, které chci zařídit důstojný pohřeb. Co myslíte?