1.  Tak sekretářka se umoudřila a v Johannesburgu, kam sem včera přiletěl z Durbanu mě zabookovala do fakt super exklusivního hotelu.  Nejen s napěchovaným minibarem a fantasticky rychlou pokojovou službou, ale s nejmodernějším technickým vybavením a 4ma poslíčkama co téměř nonstop stojí před dveřma pokoje připraveni splnit jakékoliv moje přání.

2. Paráda, to si nechám líbit. Sem si napřed pomyslel.

3. No takže první sem na poslíčky vyhodil svoje špinavé prádlo, ať zařídí deratizaci. Nejlépe eště ten večer. No problem.

4. Pak sem si nechal změnit atmosféru bordelu připomínající barevná světla v pokoji, protože bez prostitutek na pokoji červená světla nemají cenu, žejo. Taky no problem.

5. Potom sem si objednal spoustu jídla a pití a prosurfoval místní nabídkou asi osmseti kanálů a pozitivně ohodnotil africké péčko. Fajn.  Tím sem se už dost unavil, tak sem se šel naložit do vany. Bůhvíproč tam byly dvě žluté kachničky, ale ok, přes to sem se přenesl.

6. Tak si tak čerstvě vykoupán sedím u počítače a po osmé přepisuju scénu 21 svého scénáře, když zaťuká neohlášená návštěva. Du otevřít a je to posluhovačka, že má pro mě oplatku na dobrou noc. Nevyžádal sem si jí a nechápu proč nemohla bejt už připravená na polštáři (oplatka, ne posluhovačka), jako to bejvá jinde, ale ok, vezmu si jí, (oplatku, ne posluhovačku) poděkuju a zavřu dveře. Nakonec byla docela dobrá (oplatka, ne posluhovačka).

7. Udeří asi devátá večer a znova někdo ťuká na dveře.  Trochu  mi trvá než otevřu, protože už sem asi hodinu nahej, (páč tak se mi nejlíp píše) a dělám si svoje věci. Za dveřma sou tentokrát dvě posluhovačky. Ptám se co chtějí. Chtějí mi odestlat.

8. Dotážu se jak to myslí. Vysvětlují mi, že mi nabízí, že mi odhrnou deku, abych si bez práce lehnul do postele. Připadám si jak na Marsu. Jakej idiot si nechává odhrnout deku? Plus to je fakt práce pro dva lidi? A co mě vůbec takhle večer otravujou? Když bych chtěl odhrnout deku, nebo shrnout předkožku, (kterou stejně jako každý slušný člověk nemám), tak si přeci sám zavolám na recepci.

9. Službu sem odmítnul a  na dveře dal „kua už mě nerušte“ a doufal sem, že už nikoho neuvidím ani neuslyším. Neuslyšel, to je fakt. Ale když sem se asi o půlnoci kouknul kukátkem, stejně za dveřma stál ometák v pozoru a to mě vyprudilo. Jakoby jen čekal na příležitost jak narušit moje soukromí a přidělat mi práci. Připomnělo mi to Moskvu, kde mi v mé nepřítomnosti na pokoji posluhovačky (bez mé žádosti o to aby to dělaly) vybalily kufr a pověsily hadry do skříně a drogerii daly do koupelny. Což se sice jevilo fajn, ale když sem pak spěchal na letiště, už tam nikdo nebyl aby to rychle naházel zpátky a musel sem to dělat sám,  A to  bylo víc práce než kdyby to původně nechali v kufru.

10. Nicméně. Ležel sem teda naštvaně v posteli a přemýšlel o tom, co mě na té nabídce, aby mi odestlaly vlastně vyprudilo nejvíc. A zjistil sem, že to je fakt, že posluhovačky byly černé. A já sem tak vycepovanej z Ameriky abych se bál udělat cokoliv, co by mohlo skrz jakýkoliv hledáček být vyloženo jako rasistické. Že i kdybych nakrásně  tu deku odhrnout chtěl, napadlo by mě vyžádat si bílou služku, čistě abych se necítil, že vykořisťuju na takhle podřadnou práci lidi jiné rasy. Ale tu bělošku bych si vyžádat bál, aby to nevypadalo, že černou odmítám právě protože je černá. Takže bych byl v neřešitelné situaci, čili v řiťi. To sem to dopracoval, ne? White man’s guilt. Aneb: hit me where it hurts.